Čekám

20. října 2017 v 21:11
Byl Štědrý večer. Za okny malé horské chatičky poletoval sníh. Jedna rodina sem, jako každý rok, přijela strávit Vánoce, aby aspoň na pár dní pocítila ten klid a krásu horské přírody, namísto hlučného města. Třináctiletá Jessica se už nemohla dočkat, až bude v ruce držet roztomilé štěňátko, které bude pozorovat svýma malýma očkama velký svět kolem sebe. Vždycky si přála štěňátko, ale rodiče jí to nikdy nedovolili. Říkali, že mít psa je velká zodpovědnost a že si nejsou jistí, jestli by se o něj dokázala postarat. Jessica se je celý rok snažila přesvědčit, že by to dokázala a proto lidem pomáhala s venčením psů nebo jim hlídala jejich mazlíčky když nebyli doma. Zdálo se, že to na její rodiče udělalo dojem a proto se Jessica těšila víc, než kdy předtím. Doufala, že tentokrát se její sen splní.
Najednou na ní máma zavolala ať donese trochu dříví a dala ji na ochutnaní kousek ryby, kterou budou mit k večeři. Dříví bylo venku pod střechou. Jessica neváhala ani minutu, vzala si bundu, boty a čepici a svou nejoblíbenější světle modrou šálu a vyrazila ven. Šla po zasněžené cestičce až k hromadě dříví a začala se sbíráním. Najednou se jí zdálo, jakoby uslyšela šustění. Ohlédla se, ale nic zvláštního neviděla. Byl tam jen les, do kterého měla Jessica zakázáno jít sama. Jen pokrčila rameny a sbírala dál dříví. Najednou se jí zdálo, jako by se za ní pohnul keř. Zahodila dříví a šla ke keři. Rozhrnula keř a zírala do tmy. Po chvíli to vzdala. Nikdo tam nebyl. Už se chtěla otočit a vrátit se do tepla, když vtom uslyšela něčí chůzi. Lehounkou a tichou, ale přesto slyšitelnou. Tentokrát si Jessica byla jistá, že se jí to opravdu nezdá. Zvědavost jí přemohla. Vstoupila do temného lesa. Po chvíli chůze se zastavila. Uviděla něco na zemi. Byla to kapka krve. Vedle ní uviděla stopy. Nebyly lidské. Vypadaly spíš jako psí. Jessica se zděsila. Napadlo jí něco velmi znepokojivého. Co když ty stopy patří štěněti, kterého měla dostat pod stromeček? Co když ho rodiče měli někde uvazáné a ono jim uteklo? Co když je zraněné? Ačkoliv byly stopy moc velké, než aby mohly patřit štěněti, Jessica tomu nevěnovala pozornost. Vlastně o tom vůbec nepřemýšlela. Jediné, na co dokázala myslet bylo to, že její štěně je někde ztracené a hladové a jestli ho brzy nenajde, čeká ho zlý osud.
Jessica sledovala stopy. Po nějaké době však zmizely. Už nepokračovaly. Snažila se je najít, ale marně. Uviděla keř s borůvkami. Měla už docela hlad a tak šla ke keři a začala je sbírat. Vtom jí něco bílého přeskočilo přes hlavu a ona se překvapením svalila na zem. Zvedla hlavu. Byl to vlk. Měl čistě bílou srst a zářivě modré oči, které jako by jí viděly přímo do duše. Z tlamy plné bílých tesáků se neustále ozývalo výhrůžné vrčení. Na boku měl tři velké šrámy. Jako by ho napadl medvěd. Chodil sem a tam a upřeně dívku pozoroval. Jessica chvíli jen bez hnutí ležela ale potom se zvedla a pomalu šla k vlkovi s nataženou rukou, ačkoliv se jí klepala strachy. Ten na ni neustále vrčel ale ona šla dál, i když věděla, že ji tenhle pohyb může stát život. Vzpomněla si na rybu, co jí dala máma. Vytáhla jí z kapsy a nabídla vlkovi. Ten ucítil vůni lahodného masa. Už několik týdnů nejedl. Obezřetně se přiblížil a vzal si maso. Rychle ho zhltnul. Olíznul se a podíval se na dívku. Pak mrknutim oka zmizel. Jako by se vypařil. Jessica ho nikde neviděla. Po nějakém čase našla, co hledala-stopy! Stopy vedly skrze křoví a potom mezi dvě skály. Po chvíli Jessica uviděla výklenek pod kterým odpočíval sněhobílý vlk. Jessica se pomalu, krůček za krůčkem vydala k němu. Když už byla skoro u něj, vlk najednou otevřel oči a upřeně dívku pozoroval. Jessica se tak lekla, že málem ztratila rovnováhu ale nevydala ani hlásku. Podivala se vlkovi na bok. Z rány pořád tekla krev. Přemýšlela, jak zastavit krvácení. Sundala si svoji nejoblíbenšjší světle modrou šálu a chtěla jí vlkovi přiložit k ráně, ale ten prudce zavrčel jen co udělala krok k němu. Došlo jí, že takhle to nepůjde. Zavřela oči a pomalu natáhla k vlkovi rozevřenou dlaň. Ucítila studený čumák. Usmála se a otevřela oči. Vlk jí olizoval ruku. Jessica vzala šálu a opatrně jí vlkovi přiložila k ráně. Už nevrčel. Nebránil se. Jessica mu šálu obmotala kolem rány. Vlk sebou jemně cuknul ale nic neudělal . Jessica si sedla k vlkovi a začala ho hladit. Vlk se k ní přitisknul a zavřel oči. Takhle tam byli možná pět minut, možná i několik hodin. To Jessica netušila. Úplně přestala vnímat čas.
Začal foukat chladný vítr. Pořád zesiloval a nesl sebou vločky sněhu. Blížila se sněhová vichřice. Jessica se podívala na oblohu. Už byla úplná tma. Zděsila se. Vzpomněla si, že si o ní rodiče už jistě dělají starost. Postavila se a chtěla se vrátit, ale zjistila že neví kudy. Kvůli vichřici nebylo vidět na krok. Jessica se složila na zem a rozplakala se. Vlk se o ní jemně otřel a olíznul jí horké slzy z tváře. Objala ho. Když ho pustila, vlk odešel. Jessicu to vyděsilo. Opustil jí. Nechal jí tady samotnou. Rozhlédla se. Už se chtěla dát znovu do pláče, když vtom uviděla v dálce modré oči. Čekal. A čekal na ní. Zdálo se, že chce, aby šla za ním. Jessica se zvedla a snažila se odolat silnému větru, který jí chtěl dostat k zemi. Jessica se pohybovala jak nejrychleji to šlo. Když už byla skoro u něj, rozběhl se pryč. Následovala ho a on jí vedl pořád hlouběji do lesa. Jessica se bála, aby se jí neztratil, protože jeho srst byla v té bílé tmě docela neviditelná. Po nějaké době se vlk najednou zastavil. Jessica šla k němu a pozorovala ho. Nechápala, proč zastavil. Vlk se díval někam dopředu a potom se podíval na Jessicu. Zakňučel. Jessica se podívala před sebe. Mezi vysokými stromy uviděla teplé světlo vycházející z oken malé horské chatičky. Zavedl ji domů! Jessica byla štěstím celá bez sebe. Objala vlka jak nejpevněji to šlo. Dala mu pusu na čumák. Vlk jí olizoval slzy z tváře. Tentokrát to ale byly slzy štěstí. Vzpomněla si na rodiče. Určitě už jsou strachy bez sebe. Povolila stisk. Podívala se vlkovi do očí. Zářily jako hvězdy. Po chvíli se konečně postavila a pomalu se vydala k chatě. Pořád měla v očích slzy. Když už byla skoro u vchodových dveří, ohlédla se. Byl pryč. Usmála se. Věděla, že i když ho nevidí, on ji určitě ano.
Vešla do předsíně. V obývacím pokoji uviděla rodiče. Seděli na gauči u krbu a matka usedavě plakala. Otec se jí snažil utišit, ale marně. Máma zvedla hlavu a v předsíni uviděla svoji dceru. Rozběhla se k ní a sevřela ji v náručí. Otec šel hned za ní a obě je objal.
Byl štědrý večer. Rodinka už byla po večeři a chystala se jít k vánočnímu stromečku. Byl čas rozbalit dárky. Jessica dala mámě k vánocům nádherné náušnice, a tátovi překrásnou kravatu, kterou si tolik přál. Jessica si na dárky dlouho šetřila. Byla ráda, že mají rodiče z jejích dárků radost. Potom ji rodiče podali velký dárek. Jessica rychle rozbalila krabici. Ke svému překvapení zjistila, že je prázdná. Nechápavě se podívala na rodiče. Najednou máma Jessicu požádala, aby zavřela oči. Někam odešla. Otec dohlížel na to, aby Jessica nepodváděla. Za chvíli jí matka řekla, aby otevřela oči. Jessica si odkryla dlaně z tváře. Z krabice vykukovalo malé roztomilé štěňátko zlatého retrívra. Jessica tomu nemohla uvěřit. Vzala ho do náručí a ono jí olizovalo celý obličej. Naplnila jí veliká radost. Přitiskla si štěně k sobě a vděčně se podívala na rodiče.
Asi o hodinu později jí máma zavolala, ať se jde rychle podívat k oknu, že je tam polární záře. Jessica i se štěnětem v náručí přiběhla k oknu. Úsměv jí ale zamrznul na rtech.

Z temného lesa jí pozorovaly zářivě modré oči.

...

by Coolgirl
 

Až...

13. října 2017 v 19:42
Až všechny listy opadají,
a všechny řeky zamrznou,
až potom možná příjde zima
a vločky s větrem přilétnou.

Až slunce za mraky se schová
a rybníky se uzavřou,
až potom příjde zima tuhá,
a všichni ptáci odlétnou.

Až budou světla zářit zase,
a až koledy budou znít,
až potom možná sejdeme se
pod stromečkem vánočním.


-by Coolgirl

Příběh sněhové vločky

16. ledna 2017 v 20:38
Byla jednou jedna sněhová vločka. Byla to docela obyčejná, bezvýznamná, malá sněhová vločka, která se docela ztrácela mezi tím milionem dalších vloček, které, stejně jako ona, bezcílně putovaly oblohou. Malá vločka nevěděla, co ji čeká, nevěděla, kam dopadne. Bylo vlastně jenom na větru, kam ji odnese.
A tak se vznášela nad lesy, horami, poli a loukami a všechno bylo pokryté sněhem a ledem. Vločku mrzelo, že musí putovat takovou smutnou, tichou krajinou, která byla jakoby bez života, nikde ani živáčka. Připadala si osaměle, i když byla mezi tisíci jiných vloček, které nesl ten samý vítr jako jí.
Jednoho dne vítr vločku odnesl na střechu malého domku v jedné vesnici. A tam vločka spatřila něco, co za svoji krátkou pouť ještě neviděla: život. Už neviděla jenom bílou, mrtvou krajinu, viděla domy, ze kterých se kouřilo, lidi, kteří spěchali do práce, a hlavně děti, které pobíhaly zrovna pod střechou, na níž byla.
Viděla, jak si staví sněhuláky, koulují se, dělají andělíčky do sněhu a jak na sebe vesele pokřikují. Viděla, jakou mají radost ze sněhu, ze zimy, která jí vždycky připadala tak chladná a studená, viděla radost v dětských očích, které vidí v zimě něco krásného, kouzelného. Viděla, jakou mají radost z vloček.
A tak si ta malá vločka najednou nepřipadala tak zbytečná a bezvýznamná, protože zjistila, že někomu může udělat radost.
A to ji zahřálo.
Vítr jí zase odnesl jinam do té bílé prázdnoty. O několik dnů později se začalo oteplovat a svět se znovu probouzel k životu. Vločka to všechno viděla a věděla, že tohle je její konec. Přesto byla vděčná, že mohla vidět jaro. Nakonec roztála, stejně jako miliony vloček kolem ní.


by Coolgirl
 


Světlo v temnotách (Halloween básnička)

1. listopadu 2016 v 18:22
Ok, některé moje básničky prostě nedávají smysl...a tahle mezi ně perfektně zapadá. :D Rozhodla jsem se ji napsat,
tak, aby byla strašidelná, a jestli se mi to povedlo, to už posuďte sami. :)

Světlo v temnotách
Jsem tvé světlo v Temnotě,
drž se mě, a já povedu tě
temnotou, v níž i plamen zhasne,
já jsem tvé světlo nadevše jasné.
Jasnější nežli slunce a den,
beze mě budeš navždy ztracen!
Povedu tě temnotou,
temnotou, v níž všechna světla zhasnou...

...tak drž se mě, a já povedu tě...



by Coolgirl






Barvy kolem nás...

22. října 2016 v 15:16
Když se rozhlédnete, co vidíte? Přesně tak. Barvy. Jsou všude. Svět není jenom černo-bílý. Kdyby byl, bylo by všechno velice...smutné. A tak nám barvy rozjasňují každý den a my tak máme možnost vidět tolik odstínů barev, a i když si to neuvědomujeme, je to velice krásná podívaná. :) Vzpoměňte si třeba na duhu, je dost vzácná, ale když se objeví, stojí to za to. Nikdy ale nevydrží dlouho. Brzy se rozplyne do šedomodré oblohy po dešti. I takováhle drobnost nám mnohdy dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A to je v dnešní uspěchané době vzácnost. To, že se člověk dokáže zastavit, rozhlédnout se kolem sebe, a uvědomit si, jak je na světě krásně. Bohužel lidskou činností tato krása mizí, a tak máme čím dál tím menší příležitost vidět něco tak krásného, jako je obyčejná duha. Moje nejoblíbenější, ze všech barev nejkrásnější (podle mě :D) je MODRÁ.

A jaká je vaše oblíbená barva?


Coolgirl

Povídka

11. října 2016 v 16:05
Ahoj,
napsala jsem další povídku. Je trochu zvláštní, ale i přesto doufám, že se bude líbit. :)


POVÍDKA O DŘEVORUBCI

Byl jednou jeden dřevorubec. Žil se svou rodinou (měl krásnou ženu a tři děti) uprostřed lesa. Neměli moc peněz, ale žilo se jim dobře. Každý den musel dřevorubec chodit kácet označené stromy a dřevo ze stromů pak chodil prodávat do nedalekého města na trh. Dřevo bylo kvalitní a dobře se s ním topilo. Za peníze, které získal na trhu, koupil jídlo, pití a někdy nějaké ty dobroty nebo hračky pro děti.
Jednou když se zase chystal jít do práce, vzal si s sebou krajíc chleba s máslem a okurkami, kávu, rozloučil se s rodinou a šel do lesa, jako vždy. Šel s ním vždy jeho věrný pes Tlapka, který znal les jako svoje tlapky. Dnes tomu nebylo jinak. Dřevorubec se svým psem tedy chodili po lese a hledali stromy ke kácení.Asi po půl hodině našli konečně několik stromů ke kácení. Dřevorubec tedy řekl Tlapkovi aby šel hledat nějakého králíka k večeři. Tlapka se poslušně vydal hledat kořist tak, aby ho měl páníček pořád na dohled, a dřevorubec se pustil do kácení. Byla zima a rychle se stmívalo. Slunce už zacházelo za obzor a Tlapka se vrátil z lovu. Dřevorubec věděl že by domů došel za tmy, a protože byl unavený, napsal své rodině vzkaz, že přijde až zítra ráno, aby se o něj nebáli. Vzkaz přivázal Tlapkovi na obojek a přikázal mu, aby se vrátil domů. Pes bez váhání vyrazil směrem k domovu a nikdy by se v lese neztratil, takže věděl, kudy má jít. Dřevorubec si vyhlédl vykotlaný strom a vlezl si do něj. Za chvíli usnul.
.Kolem půlnoci uslyšel divné zvuky. Takové, jako by volání. Dřevorubec znal spoustu lesních zvuků, ale tenhle ještě nikdy neslyšel. Nebylo to volání nějakého zvířete, ale spíše lidské volání. Tomu hlasu nebylo rozumět, ale něco říkal…pak bylo ticho.
Ráno se probudil, a nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo jestli byl vzhůru. Nevěděl, co si o tom má myslet. A protože pes se ještě nevrátil, šel se umýt k potoku. K snídani mu ale nic nezbylo. Včera snědl celý krajíc a Tlapkovi dal taky kousek. Tak se jenom napil a šel hledat něco k jídlu. Ale v Zimě je těžké v lese najít něco jedlého a vůbec nějakou rostlinu nebo keř který by v Zimě rostl…musel by mít "tuhé kořínky".
Našel jenom nějaké borůvky, které ještě nezmrzly. Vzal si je, a vrátil se k vykotlanému stromu. Byla hustá mlha, a proto se dřevorubec rozhodl, že přespí ve stromě ještě jednu noc. Opět se rychle setmělo a dřevorubec šel spát. Než usnul, uslyšel znovu to divné volání. A protože už mu to bylo divné, šel se podívat ven. V dáli uviděl slabé, zvláštní světlo a tak se vydal za ním. Po chvíli uslyšel zase to volání. Chvíli takhle šel a najednou uviděl Tlapku, který běžel přímo k němu. Zřejmě se pro něj vrátil, a chce ho dovést domů..Když se podíval směrem k tomu světlu, už tam nebylo. A ty zvuky také už neslyšel. Ocitl se sám jenom se svým psem někde v lese. Chvíli šel tím směrem, kde bylo světlo, a za chvíli uviděl dům. Ale nesvítilo se v něm. Vešel dovnitř. Uvnitř nikdo nebyl, a když se ohlédl, oslepilo ho to divné světlo. Podíval se na něj a uviděl postavu. Něco mu říkala a za chvíli jí porozuměl. Říkala:"Pojď za mnou!" Pořád to opakovala a tak se za ní dřevorubec vydal. Když se znovu ohlédl, dům zmizel. Šel za tou podivnou bytostí. A za chvíli uviděl svůj dům. Dovedla ho až domů! Chtěl jí poděkovat, a tak se ohlédl, ale postava byla pryč- zmizela. Šel domů a přivítala ho jeho milovaná žena a děti.
I když se vrátil na to místo kde byl vykotlaný strom a kde potkal onu záhadnou postavu, nikdy ji nenašel.
Od té doby tu postavu už nikdy nespatřil,ale stokrát jí v duchu děkoval, že ho dovedla domů,protože bez ní by nejspíš už nikdy nenašel svůj domov.


Coolgirl

Hluboko uvnitř

13. července 2016 v 12:36
Hluboko uvniř každého z nás je něco, co jsme třeba ani netušili, že v sobě máme. Může to být nějáký skrytý talent, nebo něco, o čem jsme vůbec nevěděli, že v nás je. Ale to, co v sobě ukrýváme nemusí to být vždy dobré. Když je, například, nějáký tichý člověk, a nedává moc najevo svoje emoce, prostě je takový klidný, a nikdy se nenaštve, tak nás pak může zaskočit, když ten člověk prostě najednou "vybuchne". Přestane se ovládat, a všem kolem sebe vyčítá jejich chyby. Najednou ho vůbec nepoznáváme, a toho člověka potom třeba mrzí to, co řekl, ale jediné, co může udělat je omluvit se. Ale je jen na nás jestli mu to odpustíme, nebo ne. Pokud to ovšem zajde extrému, může to rozdělit klidně i nejlepší kamarády. A to tak, že už ani omluva nepomůže. Někdy to člověk tomu druhému už nikdy neodpustí. A to je asi to nejhorší, co se může stát. Neodpustit si.





by Coolgirl

I don't know...

2. července 2016 v 19:41
Nevím název básničky-,
pomozte mi, lidičky!
Toť tragédie největší
21. století.
Jakpak k tomu někdo příjde
že nová báseň výjde
-ale-
nevím o čem, nevím proč-
není to ani téma týdne!
Nejhorší je básnička
jenom na tři slovíčka.
Jmenuje se "I don't know",
To hrozná slova jsou!







by Coolgirl

Čas říct sbohem?

12. května 2016 v 21:33

MOC se omlouvám, že tak dlouho nebyly žádné články ale nějak na to nebyl čas. Jako náhradu tady ode mě máte nový příběh. Snad se bude líbit. :)


Když trochu přidám, třeba to ještě stihnu. Nesmí mi to ujet! Jdu rychle, téměř běžím.. Protože končí školní rok, jedeme letos naposled se školou na výlet na hrad, a vrátíme se asi až večer. A já nestíhám! Běžím, už jsem skoro u zastávky. Vidím moje spolužáky, mávají mi. Autobus už se objevuje v zatáčce. Musím přidat. Jenže nohy mě odmítají poslouchat. Najednou o něco zakopnu a padám na zem. Před chvílí pršelo a já jsem celá od bahna. Spolužáci na mě tupě zírají, ale autobus už zastavuje. Všichni nastupují. Kromě mě. Řidič zavírá dveře. Nečeká na mě. V autobuse vidím všechny mé spolužáky, i paní učitelku...která si mě nevšimla. Autobus už se rozjíždí, a za chvíli mizí v zatáčce. Už ho nedoženu... To je nespravedlivé! Oni jedou na ten nejlepší, nejvíc vzrušující výlet na světě, a já se tu válím v bahně. Zvedám se." Tak sbohem, mějte se tam hezky!" zařvu naštvaně za busem, i když vím, že mě moji skvělí "kamarádi" neslyší. Co budu dělat? Mamka jela do práce, a taťka jakbysmet. Ten jel ještě dřív. Najednou mi zabzučí mobil. Nová zpráva. Mamka píše! : Ahoj zlaticko, doufam ze se mas dobre, napis mi taky. Uzij si vylet! M.. Tupě zírám na smsku. Né! Ona mi ještě píše ať se mám dobře! Mám se dobře, mám se přímo skvěle! Jsem na výletě do Bahna! Najednou mi zase zadrnčí mobil. Další zpráva od mamky. : Jeste jsem ti zapomela rict, ze se vratime z tatou az pozde v noci, kamaradka nas pozvala na jeji narozeniny, je to takova spolecenska akce, a ja bych tam rada sla. Uvidime se zitra. Bez spat driv, hvezdicko. Mej se. M.. Gggggrrrrrrrrr! Mamka a ty její akce.Vždycky se někde zdrží, a když chci jít s nimi, řeknou, že je to "jen pro dospělé". a že bych se tam nudila. Super. A jak já se teď dostanu domů? Nemám klíče. Naštvaně se šourám domů. Co bych tady ještě dělala? Stejně už se pro mě nevrátí. Začíná pršet. Klepu se zimou, a přemýšlím, jak se dostanu domů. Konečně jsem se ocitla před našimi vraty. Není zamčeno. Mamka na to asi zapoměla, když šla do práce. Jdu dovnitř, a zamknu za sebou. Konečně jsem doma. Alespoň je tu teplo. Sundám ze sebe bundu, boty a čepici, a ten zatracený bágl hodím do kouta. Co budu dělat? Jak se zabavím? Třeba by měla čas nějáká moje kamarádka. Ne, neměla. JE NA VÝLETĚ. Šla bych na počítač, ale je rozbitý. Táta ho musí dát reklamovat. Tak si alespoň pustím telku. Nebo rádio. Zapnula jsem bednu a svalila se na gauč. Mám den blbec. Nejdřív mi ujede bus, pak spadnu do louže a nakonec mi mamka oznámí, že se vrátí až v noci. V televizi dávají Simpsonovi. Bezva! Přece jen něco mi zvedne náladu. Strávila jsem u televize pár hodin, a najednou BLIK! a všechno se zhaslo. Někdo vypojil elektřinu! Doufám, že to nepotrvá do večera, to bych tady musela zapalovat svíčky, ale nevím kde jsou, a navíc se bojím tmy. Tak, teď jsem totálně v háji. Rodiče NEVÍ, že jsem nejela na hrad, nejde elektřina, a já nevím, kde jsou svíčky+fakt, že se mi vybil mobil to celé parádně završuje.
A co teď? Asi si budu muset udělat úkoly,nebo tak něco, protože se aspoň zaměstnám-je to sice nuda, ale co? Popadnu batoh do školy, a táhnu ho do svého pokoje. Někdy mi příjde, že v něm tahám cihly..nejtěžší je určitě učebnice fyziky..nebo chemie?.. Zavřela jsem dveře do pokoje, a hnala se ke svému stolu. Vytahuju z batohu učebnice a při tom si zpívám tuhle divnou písničku, kterou jsem právě vymyslela: "Autobus mi ujel, mám to dneska pech! Všichni jedou na hrad a já se tady budu s úkolama sr-" (uvědomila jsem si, že bych neměla být sprostá) "-štvát." Zamyšleně jsem se podívala z okna. Najednou jsem si všimla nějaké holky. Byla mi hrozně povědomá...BYLA TO MOJE SPOLUŽAČKA!! Ale co tady dělá?? Vyběhla jsem z pokoje, div jsem sebou nešvihla na schodech a vyběhla jsem z domu rovnou ke svojí spolužačce a zavolala jsem na ní. "Ahoj!" vykřikla a rozběhla se ke mě. "Co tady děláš? Jak to že nejsi na hradě??" O_O Zeptala jsem se jí s otevřenou pusou. "No, my jsme se na ten hrad ani nedostali.." řekla se zarážejícím klidem. "COŽE?",nechápavě jsem se na ni podívala. "Víš, když jsme tam dorazili, nehledě na to, že se venku schylovalo k VELKÉ bouřce, vystopili jsme s autobusu a šli jsme lesíkem pěšky k hradu. Když jsme se vyškrábali do toho hrozného kopce, nikdo tam nebyl. Stál tam jenom nějáký starý pán s knírkem a zametal zaneřáděné chodníky. Brána hradu byla zavřená a zamčená a byla na ní nějáká cedule. Paní učitelka přišla k tomu pánovi a zeptala se ho, proč je zavřeno. Podíval se na nás jako na vetřelce a řekl, že hrad je mimo provoz. Dokážeš si představit, jak zaražení a zklamaní jsme byli...Potom, co nás ten dědek skoro vyhnal hradního areálu, jsme se všichni naštvaně šourali zpátky z kopce. Začalo pršet. Když jsme nějak sešli dolů k silnici, přijel pro nás autobusák, sice trochu naštvaný, ale co? Byli jsme rádi že nás někdo zavezl domů.. Proto si myslím, že jsi o nic úžasného nepřišla..." celou tu dobu jsem na ni koukala s otevřenou pusou, ale ona klidně mluvila dál. "A-a-a c-co potom?" zakoktala jsem se, "Potom?" podívala se na mě udiveně, "Potom nás ten řidič všechny vyhodil u první zastávky, ke které dojel, až jsme málem nestihli vystoupit. No a tak jsem šla kolem tvého domu a potkala jsem tě... KONEC."zasmála jsem se její poznámce, ale než jsem si to stačila srovnat v hlavě, už řekla s úsměvem "Ahoj, uvidíme se ve škole!" a kvapným krokem vyrazila k domovu. Já jsem taky vyrazila k domovu, ale poněkud klopýtavým krokem, a dvakrát jsem zakopla o vlastní nohu. Když jsem za sebou zavřela dveře, byla jsem ještě pořád trochu zmatená... A pak zapojili elektřinu.



by Coolgirl

Život ve snu ( už zase! )

27. února 2016 v 13:06
Dovedete si představit, jaké by to bylo žít ve snu, ze kterého by jste se už neprobudili? Možná vám vrtá hlavou, na co to narážím. To se ptáte zbytečně. Sama nevím.
Každopádně, myslím že by to bylo dost děsivé.Vědět, že už se nikdy nevzbudím, asi bych zešílela. Nebo by mi to možná nedošlo.Těžko říct.
Na druhou stranu mi přijde, že ve snu si můžete přát co chcete, a ono se vám to splní. Např. ve snu si přeju, abych byla kůň. Stane se ze mě okřídlený bělouš, jež cválá po obloze jako mráček nadnášený větrem. Nebo se ze mě stane osel. Jakmile na to pomyslím. Jen se "dotknu" myšlenky, že osel je příbuzný koni (nebo není?) a- oslíku,otřes se- je ze mě šedý, čtyřnohý, hekací tvor. A přitom jsem chtěla být pegasem. (To byl jen příklad.)
Chci říct, že sny bývají občas trochu...nepřesné. Na něco myslíte a vznikne vám z toho úplná bláznivina, která VŮBEC nedává smysl. Ale vy si to moc nepamatujete, protože jakmile se vzbudíte, všechno se vám jakoby "vypaří". To je sen.
Ale co když se už nikdy neprobudíte? Jsou dvě možnosti:

1.možnost - PRÁVĚ JSTE UMŘELI, a zdá se vám krásný, nekonečný sen. Stoupáte nad mraky (většinou) - v tuto chvíli si můžete myslet, že jste OKŘÍDLENÝ BĚLOUŠ, protože k tomu máte velmi blízko-pokud máte čas nad tím popřemýšlet-pokud ne, tak HASTALA VISTA, BABY!

2.možnost - OPRAVDU se vám to JEN zdá - a většina událostí není pravdivá. Zřejmě.

To jsou dvě základní možnosti z nichž jenom ta první se týká tématu týdne. A nakonec, myslím, že by mnoho bytostí v takovém nejasném, neurčitém a nejistém světě moc dlouho nevydrželo. Život ve snu pravděpodobně JE možný.

Ale dokázali bychom v takovémto světě přežít?




by Coolgirl

Kam dál