Walking on the stars

30. září 2018 v 11:32
Čahoj lidi, rozhodla jsem se napsat knihu. :D Nevim jestli to někdo bude číst, takže jsem se rozhodla to dát sem. xD Hodila by se mi zpětná vazba, protože s psaním knih nemám zatím moc zkušeností. Nevim, jestli je to malý dobrý nebo velký špatný. :D Je to taková divná fantasy, a tahle kapitola nedává moc smysl, takže to berte spíš jako úvod. Jo a prosím napište koment, každého názoru si vážím. :) Díík


Kapky deště dopadaly na zem, která je jednu po druhé pohlcovala, dokud se nepřesytila, a voda zůstala na povrchu. Jak kapek přibývalo, na zemi se tvořilo čím dál víc maličkých oceánů a řek. Potůčky odnášely všechny nečisté věci a příroda znovu přicházela k životu. Po tak dlouhé době. V korunách stromů se proháňěl svěží vítr. Ranní mlha se pomalu vznášela k nebi, ale přesto se zdálo, že jí neubývá. Mraky se barvily do červena, jak se slunce snažilo prodrat skrz své paprsky. Vodopády začínaly být mohutnější a silnější až jejich šířka dosahovala několik mil.
To všechno pozorovala dívka ležící v trávě. V jejích očích se odrážela celá obloha, a její vlasy se rozprostíraly po trávě plné rosy. Na její bledou pleť dopadaly kapky deště ale ona to nevnímala. Přemýšlela o tom, jak se sem dostala. Nikdy si nevzpomněla. Netušila, jak dlouho už tu je. Netušila, jak dlouho už bloudí v tomhle světě. A netušila proč. Jediným počítadlem času pro ni byl úplněk. Jednou za 500 let se na obloze objevilo znamení. Po 500 letech plných tmy a hvězd se měsíc spojil se Sluncem a nastal Den. Trval jenom několik hodin a s postupem času byl kratší a kratší.
Z hlubokého přemýtání jí vyrušilo zašustění nedalekého keře. Trhla sebou ale než se stačila otočit ke zdroji toho zvuku, cosi bílého jí přeskočilo přes hlavu, drápy toho tvora na milimetry daleko od jejího obličeje. S lehkostí to přistálo na zemi a zmizelo v houští na kraji lesa. Dívka nehybně ležela v trávě, nedýchajíc, až se konečně vzpamatovala z šoku. Zvedla se a upřela pohled na les který se nad ní pyšně tyčil.
"Tentokrát ti to neprojde!", řekla tiše s úšklebkem na tváři a rozběhla se do lesa. Jak běžela, z trávy se vznášela světélkující mlha, kterou tvořil především poprašek z květin a také hmyz, který se po celou noc schovával v trávě. Dívka v mlze zahlédla bílý ohon stvoření, které se snažila dostihnout. Obratně kličkovalo mezi stromy, přeskakovalo kořeny a občas vyskočilo na silné větve, které byly od země vzdálené přinejmenším dva metry. Zdálo, že je neustále o několik kroků napřed. Dívka se ale nevzdávala. Hbitě se vyhýbala všem překážkám, které jí les postavil do cesty, ať už to bylo hmyzí hnízdo, bahnité stezsky nebo prudký sráz. Po chvíli ale dívce její cíl zmizel z dohledu.
Zastavila se vzhlédla k obloze. Ze stromů pršelo tisíce načervenalých listů a vysoko ve větvích poskakovala hejna divokých ptáků, kteří zpívali tak sladce a líbezně, že jejich štěbetání vytvářelo jakousi rajskou, snad i lehce návykovou melodii. Mlha pokrývala zem jako koberec a tvořila jakýsi závoj nevědomosti. Ne vždy bylo totiž možné poznat, co se za ní skrývá. Dívka bloudila mezi stromy a nechala se unášet melodií lesa. Náhle jí však něco chlupatého přejelo přes obličej. Bylo to bílé a na konci zbarvené do tmavě modra a černa. Vzhlédla.
Na větvi nad ní sedělo bílé stvoření, na první pohled podobné lišce, avšak neobvykle zbarvené. Černá srst rámovala tmavé oči, které dívku se zájmem pozorovaly. Velké uši se barvily z tmavě modré do černé. Štíhlé nohy s lehkostí držely rovnováhu na ne příliš stabilní větvi. Hřbet byl lehce načernalý.
Chvíli jen tak pozorovali jeden druhého a po chvíli ticha stvoření skočilo z větve dívce rovnou do náruče. Ta se svalila na zem a objala jej.
"No, já vím! Už zase jsi vyhrála. Fuj, neolizuj mě, Vee, strašně slintáš!", smála se dívka. Vee se však nedala odbýt a nadále olizovala dívce obličej.
"No jo, taky tě mám ráda! Dlouho jsme se neviděli, já vím.", dívka pohlédla zvířeti do očí, "Ale teď už ze mě slez, ty přerostlá veverko. Musíme jít!", prohlásila dívka s úsměvem na tváři.
"Víš, že máme málo času. Musíme si pospíšit než příjde Noc a ty se zase-", dívka chtěla mluvit dál ale slova se jí zasekla v krku. Vee se na ní lítostivě zadívala. Dívce se náhle, aniž by o tom tušila, hrnuly slzy do očí.
"...proměníš."
 

Dream

9. července 2018 v 14:44
Surrounded by dying trees
as the wind blows through the leafs
she asks herself every day
why she ever chose to stay
in the shadow of her mind
when everything else falls apart.
Why she, when the sun shines bright
lives in darkness, hides from light?
Why when the sky's full of stars
she wants to leave but never tries?
Never in a thousand years
she imagined she'd be here
standing alone in the dark
as the shadows craves her mind.
How to escape something
that copies your moving?
Is there somewhere spark of hope
that she could find and follow?
Never in a thousand years
I imagined I'd be here
standing alone in a dream
that never ends and never leaves.

...

by Coolgirl

Když...

8. června 2018 v 22:51
Když podíváš se z okna,
a je tam jenom černá tma,
tak neboj se jít ven a
vnést tam trochu svého světla.
Když podíváš se z okna
a uvidíš tam strom,
snad vzpomeneš si na to,
že život plyne v něm.
Když podíváš se z okna,
a uvidíš tam déšť
tak vzpomeneš si na to,
že voda budí zem.
Když podíváš se z okna,
a je tam jenom žár,
snad vzpomeneš si na to,
že Slunce je dar.
Když podíváš se z okna
a uvidíš tam sníh,
snad vzpomeneš si na svět
o Vánocích.
 


Mara (horror story)

2. června 2018 v 12:15
Svíčko, plápolej,

nezhasínej, nechoď spát,

svíčko maličká

nenech mě se bát.

Svíčko, svíčičko,

sviť mi aspoň maličko

na tu dlouhou cestu tmou,

ať mě stíny nenajdou.


Dětský hlásek zpíval ponurou melodii. Zněl jí v hlavě často. Pořád. Vždycky.

Běžela temnou chodbou. Po tvářích jí tekly slzy ačkoliv se je snažila zadržet. Nad hlavou jí každou chvíli poblikávaly rozbité zářivky. Neohlížela se. Nemohla se ohlížet.
''Utíkej, Démone, utíkej!''
''Uteč do pekla, nebo kde to vlastně bydlíš!'' slyšela za sebou smějící se dětské hlasy. Podobné tomu, jaký měla ona sama. Kdysi. Teď už žádný hlas neměla. Tedy kromě toho vnitřního.
Běžela bez dechu chodbou která jako by byla s každým jejím krokem temnější. najednou narazila na něco tvrdého. Dveře. Bez váhání je otevřela a vešla do maličké místnosti. Vypadalo to jako starý kabinet. Všude byly svíčky. Všimla si malého křížku na stěně. Na zdech visely všelijaké plakáty s trávicí soustavou zvířat. Pravděpodobně pocházely z minulého století, vzhledem k tomu v jak chatrném stavu byly. Byl tam starý psací stůl a za ním zrcadlo. Na hnijícím dřevě se povalovalo několik popsaných pergamenů, písmo se však nedalo rozluštit. Všimla si zásuvky pod stolem. Zvědavost jí přemohla a tak zkusila šuplík otevřít. Šlo to těžko protože se pořád zasekával. Nakonec se jí povedlo ho otevřít natolik aby mohla nahlédnout dovnitř. Na dně ležel zmačkaný papír. Rozevřela ho. Uprostřed bylo malým, téměř nečitelným písmem napsáno:

l a u d a t e s a t a n a s

''Laudate Satanas'', šeptal hlásek v hlavě pořád dokola. Zahodila papír a zacpala si uši ale hlas jen zesiloval. ''LAUDATE SATANAS!'', křičel hlas. Do hlavy jí udeřila strašná bolest. Couvala před hlasem, který měla v hlavě až narazila na zeď. Zavřela oči a svezla se po zdi na dřevěnou podlahu.
''Už dost!'' prosila šeptem.
Ticho. Konečně. Zakryla si dlaněmi tvář. V očích se jí hromadily slzy. Objala si rukama kolena a sklopila hlavu. Najednou už toho bylo moc. Dala se do pláče.
Nebyla to její vina. Nic z toho, co se stalo, nebyla její vina. Jenže ostatní byli přesvědčení o opaku. A dávali jí to najevo. Bloudila vzpomínkami...
Začalo to před třemi lety. Bylo jí šest. Tehdy ještě měla jméno...a hlas.

Jmenovala se Mara. Bydlela s matkou v malém, skromném domě. Byla neděle a ona šla poprvé do kostela na noční mši. Těšila se, protože, jak jí matka řekla, bude moci předčítat z Bible. Vešly do kostela a ona se rozhlédla kolem. Všude byly svíčky. Projel jí zvláštní pocit. Přitiskla se k matce. Matka poklekla před oltářem. Mara chtěla také pokleknout, ale...nešlo to. Jako by jí zkameněly nohy. Matka se na ní nechápavě podívala ale nic neřekla a šla si sednout. Mara se posadila vedle matky a čekala, až příjde její chvíle. Vtom jí někdo podal svíčku. Podívala se na matku. Ta jen souhlasně přikývla. Mara si vzala svíčku a nechala si ji zapálit. Plamínek jí lákal blíž a blíž...Najednou ale ucítila něčí ruku na rameni. Matka pokývla směrem k oltáři. Byl čas. Mara se vesele rozběhla k oltáři. Pak si ale uvědomila, že jí sleduje celý kostel a tak zpomalila. Stoupla si k přednáškovému pultu. Našla svoji část textu a začala číst: ''...Učedníci se radovali a volali:-'', udělala pauzu, a chtěla vzhlédnout a podívat se, zda jí maminka poslouchá, ale její pohled se zastavil na svíčce, kterou stále pevně držela v rukou.
Plamínek vyzařoval teplem a světlem. Barvil se od modré až do bílé a jeho světlo bylo jasnější než všechno okolo. Mara zapoměla. Zapomněla, že má dočíst větu. Zapoměla na svou matku. Zapomněla na to, že jí všichni sledují. Jen zírala na plamínek svíčky, který se teď zdál být nejjasnějším bodem v síni. Jako by všechna ostatní světla pohasla. Najednou se z jejích úst vydral hlas, který jí nepatřil. Byl temný a nepříjemně se rozléhal po síňi. Aniž by si toho byla vědoma, hlas jejími ústy promluvil: ''Laudate Satanas!'' V tu chvíli všechny svíčky v síni zhasly. Až na tu, kterou držela Mara. Její svíčka neochvějně hořela dál. Mara na ní stále zírala a světlo plamínku jí dopadalo na tvář. Jediné světlo v síni držela ona. Lidé jí se strachem v očích pozorovali. Něco si šeptali. Mara nechápala. Proč na ní všichni tak zírají? Vždyť ještě ani nedočetla větu. Odstoupila od pultu a chtěla jít k mámě, už nechtěla číst z Bible, ale jen co udělala krok, v temném kostele zavládla panika. Všichni se dali na útěk a zděšeně křičeli. Dav běžel ke vchodu. Lidé se snažili otevřít dveře, ale marně. Zamčeno. Několik mužů se chystalo dveře vyrazit, když v tom si všimli jí. Stála nehnutě před vchodovými dveřmi a pozorovala plamínek svíčky, kterou stále svírala v dlaních. Udělala několik kroků k davu, a lidé jí uhýbali z cesty. Náhle se zastavila. Několik desítek očí upřeno jen na ní. Mara natáhla jednu ruku před sebe. ''Tenebris!'', řekla temným hlasem a sevřela pěst. Svíčka v jejích rukách zhasla. Lidé zděšeně vykřikli. Tma. Všude byla tma. Všichni zpanikařili a snažili se schovat před Marou. Nikdo nevydal ani hlásku. Ticho. Najednou se do toho ticha ozval šepot: ''M o r t e m''. Svíčka v její ruce opět vzplála. Mara nepřítomně zírala na plamínek. Lidem přejel mráz po zádech. A pak jim došel dech. Bezvládně se jeden po druhém skáceli k zemi. Ale ne všichni. Mara se po chvíli otočila ke vchodovým dveřím, otevřela, a s hořící svíčkou v dlaních odešla do temné noci. Netušila, že za ní celou tu dobu stála matka. Netušila, že už jí nikdy neuvidí. Matka klečela v předsíni kostela. Její pláč se rozléhal jako ozvěna po budově. Po chvíli vstala. Šla k oltáři se pomodlit za své dítě, a snažila se přitom nevnímat těla ležící na zemi. Chtěla pokleknout před oltářem, když v tom si něčeho všimla. Zarazila se. Musela si zakrýt ústa aby nevykřikla. Do očí se jí hrnuly slzy.

Kříž na oltáři byl otočený vzhůru nohama.
. . .

Otevřela oči. Byla zase zpátky ve starém kabinetu. Povzdechla si. Všichni o tom, co se stalo, ví. Ale nikdo jí nedokáže pochopit. Nikdy. Postavila se a odešla z kabinetu. Opět se ocitla na temné chodbě. Nikdo po ní nepokřikoval a tak se vydala domů, do léčebny. Dostala se tam pár dní po tom, co se stalo v kostele. Přišla o hlas. Proto už nikdo nikdy nezjistil, jak se jmenuje. Přišla tedy i o jméno. Začala chodit do školy a od té doby se nestalo nic podobného ale děti se jí posmívaly pořád. Některé se jí stranily a nazývaly ji Démonem. Ale ona nebyla Démon. Démon byl hlas, který mluvil místo ní. Kvůli němu dělala věci, které nechtěla dělat. Měla ho v hlavě ale dokázal ovládnout její mysl i tělo, pokud mu v tom nezabránila. Nedokázala a ani nemohla to nikomu vysvětlit, a tak zůstala nepochopená.
Šla pomalu chodbou, ztracená v myšlenkách. Najednou jí něco tvrdého udeřilo do hlavy. V bolestech se svalila na zem. Dala si ruku na hlavu. Krev. Očima hledala zdroj té bolesti. Na zemi ležel rozbitý porcelánový kříž. Ve dveřích třídy stáli její dva šikanátoři a náramně se bavili.
''Mortem'', našeptával jí hlas v hlavě pomstychtivě. Ona ho však ignorovala. Zvedla se a utekla. Nevěděla jak, ale znovu se ocitla za dveřmi starého kabinetu. Přestávala vnímat okolí. Zaťala ruce v pěst. Natáhla levou ruku před sebe. Z očí jí proudily slzy. Otevřela dlaň. V místnosti se, jedna po druhé, rozsvítily svíčky. Přistoupila k zrcadlu. Začala se jí rozmazávat vize. Přesto uviděla svůj odraz v zrcadle. Zděsila se.
Na hlavě měla krvavou ránu. Bledou pleť ozařovaly plamínky. Ale nejděsivějši byly oči. Byly úplně černé. Zorničky se jí rozšířily natolik, že nebylo vidět bělmo. Nepřirozeně tmavé kruhy pod očima působily nanejvýš znepokojivě. Slzy z očí za sebou nechávaly krvavou cestičku. Najednou chápala ty vyděšené pohledy lidí v kostele.
Už ztrácela vědomí. Démon se rozpínal po celém jejím těle. Pohled jí spadl ke svíčce na stole. Plamínek byl jasný a měnil barvy od modré až po bílou. Tančil sem a tam. Lákal jí svým teplem blíž. Nedokázala odolat.
Uspával jí.

Poslední, co si pamatovala, byl smutný dětský hlas. Zpíval jí v hlavě melancholicky povědomou melodii:

Svíčko, svíčičko, zhasni,

uhas svůj plamen jasný.

Svíčko, svíčičko přestaň plát,

ať stíny nevidí, že jdu spát.

''M o r t e m'', zašeptala dětským hláskem.

Malý křížek na stěně se začal pomalu otáčet...

. . .

Čekám

20. října 2017 v 21:11
Byl Štědrý večer. Za okny malé horské chatičky poletoval sníh. Jedna rodina sem, jako každý rok, přijela strávit Vánoce, aby aspoň na pár dní pocítila ten klid a krásu horské přírody, namísto hlučného města. Třináctiletá Jessica se už nemohla dočkat, až bude v ruce držet roztomilé štěňátko, které bude pozorovat svýma malýma očkama velký svět kolem sebe. Vždycky si přála štěňátko, ale rodiče jí to nikdy nedovolili. Říkali, že mít psa je velká zodpovědnost a že si nejsou jistí, jestli by se o něj dokázala postarat. Jessica se je celý rok snažila přesvědčit, že by to dokázala a proto lidem pomáhala s venčením psů nebo jim hlídala jejich mazlíčky když nebyli doma. Zdálo se, že to na její rodiče udělalo dojem a proto se Jessica těšila víc, než kdy předtím. Doufala, že tentokrát se její sen splní.
Najednou na ní máma zavolala ať donese trochu dříví a dala ji na ochutnaní kousek ryby, kterou budou mit k večeři. Dříví bylo venku pod střechou. Jessica neváhala ani minutu, vzala si bundu, boty a čepici a svou nejoblíbenější světle modrou šálu a vyrazila ven. Šla po zasněžené cestičce až k hromadě dříví a začala se sbíráním. Najednou se jí zdálo, jakoby uslyšela šustění. Ohlédla se, ale nic zvláštního neviděla. Byl tam jen les, do kterého měla Jessica zakázáno jít sama. Jen pokrčila rameny a sbírala dál dříví. Najednou se jí zdálo, jako by se za ní pohnul keř. Zahodila dříví a šla ke keři. Rozhrnula keř a zírala do tmy. Po chvíli to vzdala. Nikdo tam nebyl. Už se chtěla otočit a vrátit se do tepla, když vtom uslyšela něčí chůzi. Lehounkou a tichou, ale přesto slyšitelnou. Tentokrát si Jessica byla jistá, že se jí to opravdu nezdá. Zvědavost jí přemohla. Vstoupila do temného lesa. Po chvíli chůze se zastavila. Uviděla něco na zemi. Byla to kapka krve. Vedle ní uviděla stopy. Nebyly lidské. Vypadaly spíš jako psí. Jessica se zděsila. Napadlo jí něco velmi znepokojivého. Co když ty stopy patří štěněti, kterého měla dostat pod stromeček? Co když ho rodiče měli někde uvazáné a ono jim uteklo? Co když je zraněné? Ačkoliv byly stopy moc velké, než aby mohly patřit štěněti, Jessica tomu nevěnovala pozornost. Vlastně o tom vůbec nepřemýšlela. Jediné, na co dokázala myslet bylo to, že její štěně je někde ztracené a hladové a jestli ho brzy nenajde, čeká ho zlý osud.
Jessica sledovala stopy. Po nějaké době však zmizely. Už nepokračovaly. Snažila se je najít, ale marně. Uviděla keř s borůvkami. Měla už docela hlad a tak šla ke keři a začala je sbírat. Vtom jí něco bílého přeskočilo přes hlavu a ona se překvapením svalila na zem. Zvedla hlavu. Byl to vlk. Měl čistě bílou srst a zářivě modré oči, které jako by jí viděly přímo do duše. Z tlamy plné bílých tesáků se neustále ozývalo výhrůžné vrčení. Na boku měl tři velké šrámy. Jako by ho napadl medvěd. Chodil sem a tam a upřeně dívku pozoroval. Jessica chvíli jen bez hnutí ležela ale potom se zvedla a pomalu šla k vlkovi s nataženou rukou, ačkoliv se jí klepala strachy. Ten na ni neustále vrčel ale ona šla dál, i když věděla, že ji tenhle pohyb může stát život. Vzpomněla si na rybu, co jí dala máma. Vytáhla jí z kapsy a nabídla vlkovi. Ten ucítil vůni lahodného masa. Už několik týdnů nejedl. Obezřetně se přiblížil a vzal si maso. Rychle ho zhltnul. Olíznul se a podíval se na dívku. Pak mrknutim oka zmizel. Jako by se vypařil. Jessica ho nikde neviděla. Po nějakém čase našla, co hledala-stopy! Stopy vedly skrze křoví a potom mezi dvě skály. Po chvíli Jessica uviděla výklenek pod kterým odpočíval sněhobílý vlk. Jessica se pomalu, krůček za krůčkem vydala k němu. Když už byla skoro u něj, vlk najednou otevřel oči a upřeně dívku pozoroval. Jessica se tak lekla, že málem ztratila rovnováhu ale nevydala ani hlásku. Podivala se vlkovi na bok. Z rány pořád tekla krev. Přemýšlela, jak zastavit krvácení. Sundala si svoji nejoblíbenšjší světle modrou šálu a chtěla jí vlkovi přiložit k ráně, ale ten prudce zavrčel jen co udělala krok k němu. Došlo jí, že takhle to nepůjde. Zavřela oči a pomalu natáhla k vlkovi rozevřenou dlaň. Ucítila studený čumák. Usmála se a otevřela oči. Vlk jí olizoval ruku. Jessica vzala šálu a opatrně jí vlkovi přiložila k ráně. Už nevrčel. Nebránil se. Jessica mu šálu obmotala kolem rány. Vlk sebou jemně cuknul ale nic neudělal . Jessica si sedla k vlkovi a začala ho hladit. Vlk se k ní přitisknul a zavřel oči. Takhle tam byli možná pět minut, možná i několik hodin. To Jessica netušila. Úplně přestala vnímat čas.
Začal foukat chladný vítr. Pořád zesiloval a nesl sebou vločky sněhu. Blížila se sněhová vichřice. Jessica se podívala na oblohu. Už byla úplná tma. Zděsila se. Vzpomněla si, že si o ní rodiče už jistě dělají starost. Postavila se a chtěla se vrátit, ale zjistila že neví kudy. Kvůli vichřici nebylo vidět na krok. Jessica se složila na zem a rozplakala se. Vlk se o ní jemně otřel a olíznul jí horké slzy z tváře. Objala ho. Když ho pustila, vlk odešel. Jessicu to vyděsilo. Opustil jí. Nechal jí tady samotnou. Rozhlédla se. Už se chtěla dát znovu do pláče, když vtom uviděla v dálce modré oči. Čekal. A čekal na ní. Zdálo se, že chce, aby šla za ním. Jessica se zvedla a snažila se odolat silnému větru, který jí chtěl dostat k zemi. Jessica se pohybovala jak nejrychleji to šlo. Když už byla skoro u něj, rozběhl se pryč. Následovala ho a on jí vedl pořád hlouběji do lesa. Jessica se bála, aby se jí neztratil, protože jeho srst byla v té bílé tmě docela neviditelná. Po nějaké době se vlk najednou zastavil. Jessica šla k němu a pozorovala ho. Nechápala, proč zastavil. Vlk se díval někam dopředu a potom se podíval na Jessicu. Zakňučel. Jessica se podívala před sebe. Mezi vysokými stromy uviděla teplé světlo vycházející z oken malé horské chatičky. Zavedl ji domů! Jessica byla štěstím celá bez sebe. Objala vlka jak nejpevněji to šlo. Dala mu pusu na čumák. Vlk jí olizoval slzy z tváře. Tentokrát to ale byly slzy štěstí. Vzpomněla si na rodiče. Určitě už jsou strachy bez sebe. Povolila stisk. Podívala se vlkovi do očí. Zářily jako hvězdy. Po chvíli se konečně postavila a pomalu se vydala k chatě. Pořád měla v očích slzy. Když už byla skoro u vchodových dveří, ohlédla se. Byl pryč. Usmála se. Věděla, že i když ho nevidí, on ji určitě ano.
Vešla do předsíně. V obývacím pokoji uviděla rodiče. Seděli na gauči u krbu a matka usedavě plakala. Otec se jí snažil utišit, ale marně. Máma zvedla hlavu a v předsíni uviděla svoji dceru. Rozběhla se k ní a sevřela ji v náručí. Otec šel hned za ní a obě je objal.
Byl štědrý večer. Rodinka už byla po večeři a chystala se jít k vánočnímu stromečku. Byl čas rozbalit dárky. Jessica dala mámě k vánocům nádherné náušnice, a tátovi překrásnou kravatu, kterou si tolik přál. Jessica si na dárky dlouho šetřila. Byla ráda, že mají rodiče z jejích dárků radost. Potom ji rodiče podali velký dárek. Jessica rychle rozbalila krabici. Ke svému překvapení zjistila, že je prázdná. Nechápavě se podívala na rodiče. Najednou máma Jessicu požádala, aby zavřela oči. Někam odešla. Otec dohlížel na to, aby Jessica nepodváděla. Za chvíli jí matka řekla, aby otevřela oči. Jessica si odkryla dlaně z tváře. Z krabice vykukovalo malé roztomilé štěňátko zlatého retrívra. Jessica tomu nemohla uvěřit. Vzala ho do náručí a ono jí olizovalo celý obličej. Naplnila jí veliká radost. Přitiskla si štěně k sobě a vděčně se podívala na rodiče.
Asi o hodinu později jí máma zavolala, ať se jde rychle podívat k oknu, že je tam polární záře. Jessica i se štěnětem v náručí přiběhla k oknu. Úsměv jí ale zamrznul na rtech.

Z temného lesa jí pozorovaly zářivě modré oči.

...

by Coolgirl

Až...

13. října 2017 v 19:42
Až všechny listy opadají,
a všechny řeky zamrznou,
až potom možná příjde zima
a vločky s větrem přilétnou.

Až slunce za mraky se schová
a rybníky se uzavřou,
až potom příjde zima tuhá,
a všichni ptáci odlétnou.

Až budou světla zářit zase,
a až koledy budou znít,
až potom možná sejdeme se
pod stromečkem vánočním.


-by Coolgirl

Příběh sněhové vločky

16. ledna 2017 v 20:38
Byla jednou jedna sněhová vločka. Byla to docela obyčejná, bezvýznamná, malá sněhová vločka, která se docela ztrácela mezi tím milionem dalších vloček, které, stejně jako ona, bezcílně putovaly oblohou. Malá vločka nevěděla, co ji čeká, nevěděla, kam dopadne. Bylo vlastně jenom na větru, kam ji odnese.
A tak se vznášela nad lesy, horami, poli a loukami a všechno bylo pokryté sněhem a ledem. Vločku mrzelo, že musí putovat takovou smutnou, tichou krajinou, která byla jakoby bez života, nikde ani živáčka. Připadala si osaměle, i když byla mezi tisíci jiných vloček, které nesl ten samý vítr jako jí.
Jednoho dne vítr vločku odnesl na střechu malého domku v jedné vesnici. A tam vločka spatřila něco, co za svoji krátkou pouť ještě neviděla: život. Už neviděla jenom bílou, mrtvou krajinu, viděla domy, ze kterých se kouřilo, lidi, kteří spěchali do práce, a hlavně děti, které pobíhaly zrovna pod střechou, na níž byla.
Viděla, jak si staví sněhuláky, koulují se, dělají andělíčky do sněhu a jak na sebe vesele pokřikují. Viděla, jakou mají radost ze sněhu, ze zimy, která jí vždycky připadala tak chladná a studená, viděla radost v dětských očích, které vidí v zimě něco krásného, kouzelného. Viděla, jakou mají radost z vloček.
A tak si ta malá vločka najednou nepřipadala tak zbytečná a bezvýznamná, protože zjistila, že někomu může udělat radost.
A to ji zahřálo.
Vítr jí zase odnesl jinam do té bílé prázdnoty. O několik dnů později se začalo oteplovat a svět se znovu probouzel k životu. Vločka to všechno viděla a věděla, že tohle je její konec. Přesto byla vděčná, že mohla vidět jaro. Nakonec roztála, stejně jako miliony vloček kolem ní.


by Coolgirl

Světlo v temnotách (Halloween básnička)

1. listopadu 2016 v 18:22
Ok, některé moje básničky prostě nedávají smysl...a tahle mezi ně perfektně zapadá. :D Rozhodla jsem se ji napsat,
tak, aby byla strašidelná, a jestli se mi to povedlo, to už posuďte sami. :)

Světlo v temnotách
Jsem tvé světlo v Temnotě,
drž se mě, a já povedu tě
temnotou, v níž i plamen zhasne,
já jsem tvé světlo nadevše jasné.
Jasnější nežli slunce a den,
beze mě budeš navždy ztracen!
Povedu tě temnotou,
temnotou, v níž všechna světla zhasnou...

...tak drž se mě, a já povedu tě...



by Coolgirl






Barvy kolem nás...

22. října 2016 v 15:16
Když se rozhlédnete, co vidíte? Přesně tak. Barvy. Jsou všude. Svět není jenom černo-bílý. Kdyby byl, bylo by všechno velice...smutné. A tak nám barvy rozjasňují každý den a my tak máme možnost vidět tolik odstínů barev, a i když si to neuvědomujeme, je to velice krásná podívaná. :) Vzpoměňte si třeba na duhu, je dost vzácná, ale když se objeví, stojí to za to. Nikdy ale nevydrží dlouho. Brzy se rozplyne do šedomodré oblohy po dešti. I takováhle drobnost nám mnohdy dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A to je v dnešní uspěchané době vzácnost. To, že se člověk dokáže zastavit, rozhlédnout se kolem sebe, a uvědomit si, jak je na světě krásně. Bohužel lidskou činností tato krása mizí, a tak máme čím dál tím menší příležitost vidět něco tak krásného, jako je obyčejná duha. Moje nejoblíbenější, ze všech barev nejkrásnější (podle mě :D) je MODRÁ.

A jaká je vaše oblíbená barva?


Coolgirl

Povídka

11. října 2016 v 16:05
Ahoj,
napsala jsem další povídku. Je trochu zvláštní, ale i přesto doufám, že se bude líbit. :)


POVÍDKA O DŘEVORUBCI

Byl jednou jeden dřevorubec. Žil se svou rodinou (měl krásnou ženu a tři děti) uprostřed lesa. Neměli moc peněz, ale žilo se jim dobře. Každý den musel dřevorubec chodit kácet označené stromy a dřevo ze stromů pak chodil prodávat do nedalekého města na trh. Dřevo bylo kvalitní a dobře se s ním topilo. Za peníze, které získal na trhu, koupil jídlo, pití a někdy nějaké ty dobroty nebo hračky pro děti.
Jednou když se zase chystal jít do práce, vzal si s sebou krajíc chleba s máslem a okurkami, kávu, rozloučil se s rodinou a šel do lesa, jako vždy. Šel s ním vždy jeho věrný pes Tlapka, který znal les jako svoje tlapky. Dnes tomu nebylo jinak. Dřevorubec se svým psem tedy chodili po lese a hledali stromy ke kácení.Asi po půl hodině našli konečně několik stromů ke kácení. Dřevorubec tedy řekl Tlapkovi aby šel hledat nějakého králíka k večeři. Tlapka se poslušně vydal hledat kořist tak, aby ho měl páníček pořád na dohled, a dřevorubec se pustil do kácení. Byla zima a rychle se stmívalo. Slunce už zacházelo za obzor a Tlapka se vrátil z lovu. Dřevorubec věděl že by domů došel za tmy, a protože byl unavený, napsal své rodině vzkaz, že přijde až zítra ráno, aby se o něj nebáli. Vzkaz přivázal Tlapkovi na obojek a přikázal mu, aby se vrátil domů. Pes bez váhání vyrazil směrem k domovu a nikdy by se v lese neztratil, takže věděl, kudy má jít. Dřevorubec si vyhlédl vykotlaný strom a vlezl si do něj. Za chvíli usnul.
.Kolem půlnoci uslyšel divné zvuky. Takové, jako by volání. Dřevorubec znal spoustu lesních zvuků, ale tenhle ještě nikdy neslyšel. Nebylo to volání nějakého zvířete, ale spíše lidské volání. Tomu hlasu nebylo rozumět, ale něco říkal…pak bylo ticho.
Ráno se probudil, a nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo jestli byl vzhůru. Nevěděl, co si o tom má myslet. A protože pes se ještě nevrátil, šel se umýt k potoku. K snídani mu ale nic nezbylo. Včera snědl celý krajíc a Tlapkovi dal taky kousek. Tak se jenom napil a šel hledat něco k jídlu. Ale v Zimě je těžké v lese najít něco jedlého a vůbec nějakou rostlinu nebo keř který by v Zimě rostl…musel by mít "tuhé kořínky".
Našel jenom nějaké borůvky, které ještě nezmrzly. Vzal si je, a vrátil se k vykotlanému stromu. Byla hustá mlha, a proto se dřevorubec rozhodl, že přespí ve stromě ještě jednu noc. Opět se rychle setmělo a dřevorubec šel spát. Než usnul, uslyšel znovu to divné volání. A protože už mu to bylo divné, šel se podívat ven. V dáli uviděl slabé, zvláštní světlo a tak se vydal za ním. Po chvíli uslyšel zase to volání. Chvíli takhle šel a najednou uviděl Tlapku, který běžel přímo k němu. Zřejmě se pro něj vrátil, a chce ho dovést domů..Když se podíval směrem k tomu světlu, už tam nebylo. A ty zvuky také už neslyšel. Ocitl se sám jenom se svým psem někde v lese. Chvíli šel tím směrem, kde bylo světlo, a za chvíli uviděl dům. Ale nesvítilo se v něm. Vešel dovnitř. Uvnitř nikdo nebyl, a když se ohlédl, oslepilo ho to divné světlo. Podíval se na něj a uviděl postavu. Něco mu říkala a za chvíli jí porozuměl. Říkala:"Pojď za mnou!" Pořád to opakovala a tak se za ní dřevorubec vydal. Když se znovu ohlédl, dům zmizel. Šel za tou podivnou bytostí. A za chvíli uviděl svůj dům. Dovedla ho až domů! Chtěl jí poděkovat, a tak se ohlédl, ale postava byla pryč- zmizela. Šel domů a přivítala ho jeho milovaná žena a děti.
I když se vrátil na to místo kde byl vykotlaný strom a kde potkal onu záhadnou postavu, nikdy ji nenašel.
Od té doby tu postavu už nikdy nespatřil,ale stokrát jí v duchu děkoval, že ho dovedla domů,protože bez ní by nejspíš už nikdy nenašel svůj domov.


Coolgirl

Kam dál