Říjen 2016

Barvy kolem nás...

22. října 2016 v 15:16
Když se rozhlédnete, co vidíte? Přesně tak. Barvy. Jsou všude. Svět není jenom černo-bílý. Kdyby byl, bylo by všechno velice...smutné. A tak nám barvy rozjasňují každý den a my tak máme možnost vidět tolik odstínů barev, a i když si to neuvědomujeme, je to velice krásná podívaná. :) Vzpoměňte si třeba na duhu, je dost vzácná, ale když se objeví, stojí to za to. Nikdy ale nevydrží dlouho. Brzy se rozplyne do šedomodré oblohy po dešti. I takováhle drobnost nám mnohdy dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A to je v dnešní uspěchané době vzácnost. To, že se člověk dokáže zastavit, rozhlédnout se kolem sebe, a uvědomit si, jak je na světě krásně. Bohužel lidskou činností tato krása mizí, a tak máme čím dál tím menší příležitost vidět něco tak krásného, jako je obyčejná duha. Moje nejoblíbenější, ze všech barev nejkrásnější (podle mě :D) je MODRÁ.

A jaká je vaše oblíbená barva?


Coolgirl

Povídka

11. října 2016 v 16:05
Ahoj,
napsala jsem další povídku. Je trochu zvláštní, ale i přesto doufám, že se bude líbit. :)


POVÍDKA O DŘEVORUBCI

Byl jednou jeden dřevorubec. Žil se svou rodinou (měl krásnou ženu a tři děti) uprostřed lesa. Neměli moc peněz, ale žilo se jim dobře. Každý den musel dřevorubec chodit kácet označené stromy a dřevo ze stromů pak chodil prodávat do nedalekého města na trh. Dřevo bylo kvalitní a dobře se s ním topilo. Za peníze, které získal na trhu, koupil jídlo, pití a někdy nějaké ty dobroty nebo hračky pro děti.
Jednou když se zase chystal jít do práce, vzal si s sebou krajíc chleba s máslem a okurkami, kávu, rozloučil se s rodinou a šel do lesa, jako vždy. Šel s ním vždy jeho věrný pes Tlapka, který znal les jako svoje tlapky. Dnes tomu nebylo jinak. Dřevorubec se svým psem tedy chodili po lese a hledali stromy ke kácení.Asi po půl hodině našli konečně několik stromů ke kácení. Dřevorubec tedy řekl Tlapkovi aby šel hledat nějakého králíka k večeři. Tlapka se poslušně vydal hledat kořist tak, aby ho měl páníček pořád na dohled, a dřevorubec se pustil do kácení. Byla zima a rychle se stmívalo. Slunce už zacházelo za obzor a Tlapka se vrátil z lovu. Dřevorubec věděl že by domů došel za tmy, a protože byl unavený, napsal své rodině vzkaz, že přijde až zítra ráno, aby se o něj nebáli. Vzkaz přivázal Tlapkovi na obojek a přikázal mu, aby se vrátil domů. Pes bez váhání vyrazil směrem k domovu a nikdy by se v lese neztratil, takže věděl, kudy má jít. Dřevorubec si vyhlédl vykotlaný strom a vlezl si do něj. Za chvíli usnul.
.Kolem půlnoci uslyšel divné zvuky. Takové, jako by volání. Dřevorubec znal spoustu lesních zvuků, ale tenhle ještě nikdy neslyšel. Nebylo to volání nějakého zvířete, ale spíše lidské volání. Tomu hlasu nebylo rozumět, ale něco říkal…pak bylo ticho.
Ráno se probudil, a nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo jestli byl vzhůru. Nevěděl, co si o tom má myslet. A protože pes se ještě nevrátil, šel se umýt k potoku. K snídani mu ale nic nezbylo. Včera snědl celý krajíc a Tlapkovi dal taky kousek. Tak se jenom napil a šel hledat něco k jídlu. Ale v Zimě je těžké v lese najít něco jedlého a vůbec nějakou rostlinu nebo keř který by v Zimě rostl…musel by mít "tuhé kořínky".
Našel jenom nějaké borůvky, které ještě nezmrzly. Vzal si je, a vrátil se k vykotlanému stromu. Byla hustá mlha, a proto se dřevorubec rozhodl, že přespí ve stromě ještě jednu noc. Opět se rychle setmělo a dřevorubec šel spát. Než usnul, uslyšel znovu to divné volání. A protože už mu to bylo divné, šel se podívat ven. V dáli uviděl slabé, zvláštní světlo a tak se vydal za ním. Po chvíli uslyšel zase to volání. Chvíli takhle šel a najednou uviděl Tlapku, který běžel přímo k němu. Zřejmě se pro něj vrátil, a chce ho dovést domů..Když se podíval směrem k tomu světlu, už tam nebylo. A ty zvuky také už neslyšel. Ocitl se sám jenom se svým psem někde v lese. Chvíli šel tím směrem, kde bylo světlo, a za chvíli uviděl dům. Ale nesvítilo se v něm. Vešel dovnitř. Uvnitř nikdo nebyl, a když se ohlédl, oslepilo ho to divné světlo. Podíval se na něj a uviděl postavu. Něco mu říkala a za chvíli jí porozuměl. Říkala:"Pojď za mnou!" Pořád to opakovala a tak se za ní dřevorubec vydal. Když se znovu ohlédl, dům zmizel. Šel za tou podivnou bytostí. A za chvíli uviděl svůj dům. Dovedla ho až domů! Chtěl jí poděkovat, a tak se ohlédl, ale postava byla pryč- zmizela. Šel domů a přivítala ho jeho milovaná žena a děti.
I když se vrátil na to místo kde byl vykotlaný strom a kde potkal onu záhadnou postavu, nikdy ji nenašel.
Od té doby tu postavu už nikdy nespatřil,ale stokrát jí v duchu děkoval, že ho dovedla domů,protože bez ní by nejspíš už nikdy nenašel svůj domov.


Coolgirl