Říjen 2017

Čekám

20. října 2017 v 21:11
Byl Štědrý večer. Za okny malé horské chatičky poletoval sníh. Jedna rodina sem, jako každý rok, přijela strávit Vánoce, aby aspoň na pár dní pocítila ten klid a krásu horské přírody, namísto hlučného města. Třináctiletá Jessica se už nemohla dočkat, až bude v ruce držet roztomilé štěňátko, které bude pozorovat svýma malýma očkama velký svět kolem sebe. Vždycky si přála štěňátko, ale rodiče jí to nikdy nedovolili. Říkali, že mít psa je velká zodpovědnost a že si nejsou jistí, jestli by se o něj dokázala postarat. Jessica se je celý rok snažila přesvědčit, že by to dokázala a proto lidem pomáhala s venčením psů nebo jim hlídala jejich mazlíčky když nebyli doma. Zdálo se, že to na její rodiče udělalo dojem a proto se Jessica těšila víc, než kdy předtím. Doufala, že tentokrát se její sen splní.
Najednou na ní máma zavolala ať donese trochu dříví a dala ji na ochutnaní kousek ryby, kterou budou mit k večeři. Dříví bylo venku pod střechou. Jessica neváhala ani minutu, vzala si bundu, boty a čepici a svou nejoblíbenější světle modrou šálu a vyrazila ven. Šla po zasněžené cestičce až k hromadě dříví a začala se sbíráním. Najednou se jí zdálo, jakoby uslyšela šustění. Ohlédla se, ale nic zvláštního neviděla. Byl tam jen les, do kterého měla Jessica zakázáno jít sama. Jen pokrčila rameny a sbírala dál dříví. Najednou se jí zdálo, jako by se za ní pohnul keř. Zahodila dříví a šla ke keři. Rozhrnula keř a zírala do tmy. Po chvíli to vzdala. Nikdo tam nebyl. Už se chtěla otočit a vrátit se do tepla, když vtom uslyšela něčí chůzi. Lehounkou a tichou, ale přesto slyšitelnou. Tentokrát si Jessica byla jistá, že se jí to opravdu nezdá. Zvědavost jí přemohla. Vstoupila do temného lesa. Po chvíli chůze se zastavila. Uviděla něco na zemi. Byla to kapka krve. Vedle ní uviděla stopy. Nebyly lidské. Vypadaly spíš jako psí. Jessica se zděsila. Napadlo jí něco velmi znepokojivého. Co když ty stopy patří štěněti, kterého měla dostat pod stromeček? Co když ho rodiče měli někde uvazáné a ono jim uteklo? Co když je zraněné? Ačkoliv byly stopy moc velké, než aby mohly patřit štěněti, Jessica tomu nevěnovala pozornost. Vlastně o tom vůbec nepřemýšlela. Jediné, na co dokázala myslet bylo to, že její štěně je někde ztracené a hladové a jestli ho brzy nenajde, čeká ho zlý osud.
Jessica sledovala stopy. Po nějaké době však zmizely. Už nepokračovaly. Snažila se je najít, ale marně. Uviděla keř s borůvkami. Měla už docela hlad a tak šla ke keři a začala je sbírat. Vtom jí něco bílého přeskočilo přes hlavu a ona se překvapením svalila na zem. Zvedla hlavu. Byl to vlk. Měl čistě bílou srst a zářivě modré oči, které jako by jí viděly přímo do duše. Z tlamy plné bílých tesáků se neustále ozývalo výhrůžné vrčení. Na boku měl tři velké šrámy. Jako by ho napadl medvěd. Chodil sem a tam a upřeně dívku pozoroval. Jessica chvíli jen bez hnutí ležela ale potom se zvedla a pomalu šla k vlkovi s nataženou rukou, ačkoliv se jí klepala strachy. Ten na ni neustále vrčel ale ona šla dál, i když věděla, že ji tenhle pohyb může stát život. Vzpomněla si na rybu, co jí dala máma. Vytáhla jí z kapsy a nabídla vlkovi. Ten ucítil vůni lahodného masa. Už několik týdnů nejedl. Obezřetně se přiblížil a vzal si maso. Rychle ho zhltnul. Olíznul se a podíval se na dívku. Pak mrknutim oka zmizel. Jako by se vypařil. Jessica ho nikde neviděla. Po nějakém čase našla, co hledala-stopy! Stopy vedly skrze křoví a potom mezi dvě skály. Po chvíli Jessica uviděla výklenek pod kterým odpočíval sněhobílý vlk. Jessica se pomalu, krůček za krůčkem vydala k němu. Když už byla skoro u něj, vlk najednou otevřel oči a upřeně dívku pozoroval. Jessica se tak lekla, že málem ztratila rovnováhu ale nevydala ani hlásku. Podivala se vlkovi na bok. Z rány pořád tekla krev. Přemýšlela, jak zastavit krvácení. Sundala si svoji nejoblíbenšjší světle modrou šálu a chtěla jí vlkovi přiložit k ráně, ale ten prudce zavrčel jen co udělala krok k němu. Došlo jí, že takhle to nepůjde. Zavřela oči a pomalu natáhla k vlkovi rozevřenou dlaň. Ucítila studený čumák. Usmála se a otevřela oči. Vlk jí olizoval ruku. Jessica vzala šálu a opatrně jí vlkovi přiložila k ráně. Už nevrčel. Nebránil se. Jessica mu šálu obmotala kolem rány. Vlk sebou jemně cuknul ale nic neudělal . Jessica si sedla k vlkovi a začala ho hladit. Vlk se k ní přitisknul a zavřel oči. Takhle tam byli možná pět minut, možná i několik hodin. To Jessica netušila. Úplně přestala vnímat čas.
Začal foukat chladný vítr. Pořád zesiloval a nesl sebou vločky sněhu. Blížila se sněhová vichřice. Jessica se podívala na oblohu. Už byla úplná tma. Zděsila se. Vzpomněla si, že si o ní rodiče už jistě dělají starost. Postavila se a chtěla se vrátit, ale zjistila že neví kudy. Kvůli vichřici nebylo vidět na krok. Jessica se složila na zem a rozplakala se. Vlk se o ní jemně otřel a olíznul jí horké slzy z tváře. Objala ho. Když ho pustila, vlk odešel. Jessicu to vyděsilo. Opustil jí. Nechal jí tady samotnou. Rozhlédla se. Už se chtěla dát znovu do pláče, když vtom uviděla v dálce modré oči. Čekal. A čekal na ní. Zdálo se, že chce, aby šla za ním. Jessica se zvedla a snažila se odolat silnému větru, který jí chtěl dostat k zemi. Jessica se pohybovala jak nejrychleji to šlo. Když už byla skoro u něj, rozběhl se pryč. Následovala ho a on jí vedl pořád hlouběji do lesa. Jessica se bála, aby se jí neztratil, protože jeho srst byla v té bílé tmě docela neviditelná. Po nějaké době se vlk najednou zastavil. Jessica šla k němu a pozorovala ho. Nechápala, proč zastavil. Vlk se díval někam dopředu a potom se podíval na Jessicu. Zakňučel. Jessica se podívala před sebe. Mezi vysokými stromy uviděla teplé světlo vycházející z oken malé horské chatičky. Zavedl ji domů! Jessica byla štěstím celá bez sebe. Objala vlka jak nejpevněji to šlo. Dala mu pusu na čumák. Vlk jí olizoval slzy z tváře. Tentokrát to ale byly slzy štěstí. Vzpomněla si na rodiče. Určitě už jsou strachy bez sebe. Povolila stisk. Podívala se vlkovi do očí. Zářily jako hvězdy. Po chvíli se konečně postavila a pomalu se vydala k chatě. Pořád měla v očích slzy. Když už byla skoro u vchodových dveří, ohlédla se. Byl pryč. Usmála se. Věděla, že i když ho nevidí, on ji určitě ano.
Vešla do předsíně. V obývacím pokoji uviděla rodiče. Seděli na gauči u krbu a matka usedavě plakala. Otec se jí snažil utišit, ale marně. Máma zvedla hlavu a v předsíni uviděla svoji dceru. Rozběhla se k ní a sevřela ji v náručí. Otec šel hned za ní a obě je objal.
Byl štědrý večer. Rodinka už byla po večeři a chystala se jít k vánočnímu stromečku. Byl čas rozbalit dárky. Jessica dala mámě k vánocům nádherné náušnice, a tátovi překrásnou kravatu, kterou si tolik přál. Jessica si na dárky dlouho šetřila. Byla ráda, že mají rodiče z jejích dárků radost. Potom ji rodiče podali velký dárek. Jessica rychle rozbalila krabici. Ke svému překvapení zjistila, že je prázdná. Nechápavě se podívala na rodiče. Najednou máma Jessicu požádala, aby zavřela oči. Někam odešla. Otec dohlížel na to, aby Jessica nepodváděla. Za chvíli jí matka řekla, aby otevřela oči. Jessica si odkryla dlaně z tváře. Z krabice vykukovalo malé roztomilé štěňátko zlatého retrívra. Jessica tomu nemohla uvěřit. Vzala ho do náručí a ono jí olizovalo celý obličej. Naplnila jí veliká radost. Přitiskla si štěně k sobě a vděčně se podívala na rodiče.
Asi o hodinu později jí máma zavolala, ať se jde rychle podívat k oknu, že je tam polární záře. Jessica i se štěnětem v náručí přiběhla k oknu. Úsměv jí ale zamrznul na rtech.

Z temného lesa jí pozorovaly zářivě modré oči.

...

by Coolgirl

Až...

13. října 2017 v 19:42
Až všechny listy opadají,
a všechny řeky zamrznou,
až potom možná příjde zima
a vločky s větrem přilétnou.

Až slunce za mraky se schová
a rybníky se uzavřou,
až potom příjde zima tuhá,
a všichni ptáci odlétnou.

Až budou světla zářit zase,
a až koledy budou znít,
až potom možná sejdeme se
pod stromečkem vánočním.


-by Coolgirl