Červen 2018

Když...

8. června 2018 v 22:51
Když podíváš se z okna,
a je tam jenom černá tma,
tak neboj se jít ven a
vnést tam trochu svého světla.
Když podíváš se z okna
a uvidíš tam strom,
snad vzpomeneš si na to,
že život plyne v něm.
Když podíváš se z okna,
a uvidíš tam déšť
tak vzpomeneš si na to,
že voda budí zem.
Když podíváš se z okna,
a je tam jenom žár,
snad vzpomeneš si na to,
že Slunce je dar.
Když podíváš se z okna
a uvidíš tam sníh,
snad vzpomeneš si na svět
o Vánocích.

Mara (horror story)

2. června 2018 v 12:15
Svíčko, plápolej,

nezhasínej, nechoď spát,

svíčko maličká

nenech mě se bát.

Svíčko, svíčičko,

sviť mi aspoň maličko

na tu dlouhou cestu tmou,

ať mě stíny nenajdou.


Dětský hlásek zpíval ponurou melodii. Zněl jí v hlavě často. Pořád. Vždycky.

Běžela temnou chodbou. Po tvářích jí tekly slzy ačkoliv se je snažila zadržet. Nad hlavou jí každou chvíli poblikávaly rozbité zářivky. Neohlížela se. Nemohla se ohlížet.
''Utíkej, Démone, utíkej!''
''Uteč do pekla, nebo kde to vlastně bydlíš!'' slyšela za sebou smějící se dětské hlasy. Podobné tomu, jaký měla ona sama. Kdysi. Teď už žádný hlas neměla. Tedy kromě toho vnitřního.
Běžela bez dechu chodbou která jako by byla s každým jejím krokem temnější. najednou narazila na něco tvrdého. Dveře. Bez váhání je otevřela a vešla do maličké místnosti. Vypadalo to jako starý kabinet. Všude byly svíčky. Všimla si malého křížku na stěně. Na zdech visely všelijaké plakáty s trávicí soustavou zvířat. Pravděpodobně pocházely z minulého století, vzhledem k tomu v jak chatrném stavu byly. Byl tam starý psací stůl a za ním zrcadlo. Na hnijícím dřevě se povalovalo několik popsaných pergamenů, písmo se však nedalo rozluštit. Všimla si zásuvky pod stolem. Zvědavost jí přemohla a tak zkusila šuplík otevřít. Šlo to těžko protože se pořád zasekával. Nakonec se jí povedlo ho otevřít natolik aby mohla nahlédnout dovnitř. Na dně ležel zmačkaný papír. Rozevřela ho. Uprostřed bylo malým, téměř nečitelným písmem napsáno:

l a u d a t e s a t a n a s

''Laudate Satanas'', šeptal hlásek v hlavě pořád dokola. Zahodila papír a zacpala si uši ale hlas jen zesiloval. ''LAUDATE SATANAS!'', křičel hlas. Do hlavy jí udeřila strašná bolest. Couvala před hlasem, který měla v hlavě až narazila na zeď. Zavřela oči a svezla se po zdi na dřevěnou podlahu.
''Už dost!'' prosila šeptem.
Ticho. Konečně. Zakryla si dlaněmi tvář. V očích se jí hromadily slzy. Objala si rukama kolena a sklopila hlavu. Najednou už toho bylo moc. Dala se do pláče.
Nebyla to její vina. Nic z toho, co se stalo, nebyla její vina. Jenže ostatní byli přesvědčení o opaku. A dávali jí to najevo. Bloudila vzpomínkami...
Začalo to před třemi lety. Bylo jí šest. Tehdy ještě měla jméno...a hlas.

Jmenovala se Mara. Bydlela s matkou v malém, skromném domě. Byla neděle a ona šla poprvé do kostela na noční mši. Těšila se, protože, jak jí matka řekla, bude moci předčítat z Bible. Vešly do kostela a ona se rozhlédla kolem. Všude byly svíčky. Projel jí zvláštní pocit. Přitiskla se k matce. Matka poklekla před oltářem. Mara chtěla také pokleknout, ale...nešlo to. Jako by jí zkameněly nohy. Matka se na ní nechápavě podívala ale nic neřekla a šla si sednout. Mara se posadila vedle matky a čekala, až příjde její chvíle. Vtom jí někdo podal svíčku. Podívala se na matku. Ta jen souhlasně přikývla. Mara si vzala svíčku a nechala si ji zapálit. Plamínek jí lákal blíž a blíž...Najednou ale ucítila něčí ruku na rameni. Matka pokývla směrem k oltáři. Byl čas. Mara se vesele rozběhla k oltáři. Pak si ale uvědomila, že jí sleduje celý kostel a tak zpomalila. Stoupla si k přednáškovému pultu. Našla svoji část textu a začala číst: ''...Učedníci se radovali a volali:-'', udělala pauzu, a chtěla vzhlédnout a podívat se, zda jí maminka poslouchá, ale její pohled se zastavil na svíčce, kterou stále pevně držela v rukou.
Plamínek vyzařoval teplem a světlem. Barvil se od modré až do bílé a jeho světlo bylo jasnější než všechno okolo. Mara zapoměla. Zapomněla, že má dočíst větu. Zapoměla na svou matku. Zapomněla na to, že jí všichni sledují. Jen zírala na plamínek svíčky, který se teď zdál být nejjasnějším bodem v síni. Jako by všechna ostatní světla pohasla. Najednou se z jejích úst vydral hlas, který jí nepatřil. Byl temný a nepříjemně se rozléhal po síňi. Aniž by si toho byla vědoma, hlas jejími ústy promluvil: ''Laudate Satanas!'' V tu chvíli všechny svíčky v síni zhasly. Až na tu, kterou držela Mara. Její svíčka neochvějně hořela dál. Mara na ní stále zírala a světlo plamínku jí dopadalo na tvář. Jediné světlo v síni držela ona. Lidé jí se strachem v očích pozorovali. Něco si šeptali. Mara nechápala. Proč na ní všichni tak zírají? Vždyť ještě ani nedočetla větu. Odstoupila od pultu a chtěla jít k mámě, už nechtěla číst z Bible, ale jen co udělala krok, v temném kostele zavládla panika. Všichni se dali na útěk a zděšeně křičeli. Dav běžel ke vchodu. Lidé se snažili otevřít dveře, ale marně. Zamčeno. Několik mužů se chystalo dveře vyrazit, když v tom si všimli jí. Stála nehnutě před vchodovými dveřmi a pozorovala plamínek svíčky, kterou stále svírala v dlaních. Udělala několik kroků k davu, a lidé jí uhýbali z cesty. Náhle se zastavila. Několik desítek očí upřeno jen na ní. Mara natáhla jednu ruku před sebe. ''Tenebris!'', řekla temným hlasem a sevřela pěst. Svíčka v jejích rukách zhasla. Lidé zděšeně vykřikli. Tma. Všude byla tma. Všichni zpanikařili a snažili se schovat před Marou. Nikdo nevydal ani hlásku. Ticho. Najednou se do toho ticha ozval šepot: ''M o r t e m''. Svíčka v její ruce opět vzplála. Mara nepřítomně zírala na plamínek. Lidem přejel mráz po zádech. A pak jim došel dech. Bezvládně se jeden po druhém skáceli k zemi. Ale ne všichni. Mara se po chvíli otočila ke vchodovým dveřím, otevřela, a s hořící svíčkou v dlaních odešla do temné noci. Netušila, že za ní celou tu dobu stála matka. Netušila, že už jí nikdy neuvidí. Matka klečela v předsíni kostela. Její pláč se rozléhal jako ozvěna po budově. Po chvíli vstala. Šla k oltáři se pomodlit za své dítě, a snažila se přitom nevnímat těla ležící na zemi. Chtěla pokleknout před oltářem, když v tom si něčeho všimla. Zarazila se. Musela si zakrýt ústa aby nevykřikla. Do očí se jí hrnuly slzy.

Kříž na oltáři byl otočený vzhůru nohama.
. . .

Otevřela oči. Byla zase zpátky ve starém kabinetu. Povzdechla si. Všichni o tom, co se stalo, ví. Ale nikdo jí nedokáže pochopit. Nikdy. Postavila se a odešla z kabinetu. Opět se ocitla na temné chodbě. Nikdo po ní nepokřikoval a tak se vydala domů, do léčebny. Dostala se tam pár dní po tom, co se stalo v kostele. Přišla o hlas. Proto už nikdo nikdy nezjistil, jak se jmenuje. Přišla tedy i o jméno. Začala chodit do školy a od té doby se nestalo nic podobného ale děti se jí posmívaly pořád. Některé se jí stranily a nazývaly ji Démonem. Ale ona nebyla Démon. Démon byl hlas, který mluvil místo ní. Kvůli němu dělala věci, které nechtěla dělat. Měla ho v hlavě ale dokázal ovládnout její mysl i tělo, pokud mu v tom nezabránila. Nedokázala a ani nemohla to nikomu vysvětlit, a tak zůstala nepochopená.
Šla pomalu chodbou, ztracená v myšlenkách. Najednou jí něco tvrdého udeřilo do hlavy. V bolestech se svalila na zem. Dala si ruku na hlavu. Krev. Očima hledala zdroj té bolesti. Na zemi ležel rozbitý porcelánový kříž. Ve dveřích třídy stáli její dva šikanátoři a náramně se bavili.
''Mortem'', našeptával jí hlas v hlavě pomstychtivě. Ona ho však ignorovala. Zvedla se a utekla. Nevěděla jak, ale znovu se ocitla za dveřmi starého kabinetu. Přestávala vnímat okolí. Zaťala ruce v pěst. Natáhla levou ruku před sebe. Z očí jí proudily slzy. Otevřela dlaň. V místnosti se, jedna po druhé, rozsvítily svíčky. Přistoupila k zrcadlu. Začala se jí rozmazávat vize. Přesto uviděla svůj odraz v zrcadle. Zděsila se.
Na hlavě měla krvavou ránu. Bledou pleť ozařovaly plamínky. Ale nejděsivějši byly oči. Byly úplně černé. Zorničky se jí rozšířily natolik, že nebylo vidět bělmo. Nepřirozeně tmavé kruhy pod očima působily nanejvýš znepokojivě. Slzy z očí za sebou nechávaly krvavou cestičku. Najednou chápala ty vyděšené pohledy lidí v kostele.
Už ztrácela vědomí. Démon se rozpínal po celém jejím těle. Pohled jí spadl ke svíčce na stole. Plamínek byl jasný a měnil barvy od modré až po bílou. Tančil sem a tam. Lákal jí svým teplem blíž. Nedokázala odolat.
Uspával jí.

Poslední, co si pamatovala, byl smutný dětský hlas. Zpíval jí v hlavě melancholicky povědomou melodii:

Svíčko, svíčičko, zhasni,

uhas svůj plamen jasný.

Svíčko, svíčičko přestaň plát,

ať stíny nevidí, že jdu spát.

''M o r t e m'', zašeptala dětským hláskem.

Malý křížek na stěně se začal pomalu otáčet...

. . .